Za tajemným Egyptem do údolí Oslavy

Tábor na řece Oslavě pod obcí Studnice pořádají sice Chaloupky, ale historie společenstva, které na něj spolu jezdí, je velice dlouhá. Ke společnému táboření se každoročně sjíždějí děti takřka z celé republiky. A některé už vlastně nejsou dětmi, ale postupně se stávají instruktory a vedoucími, které duch tohoto společenstva zcela uchvátil. Duch tábora. To je asi to nejsilnější, co při vstupu mezi stany ucítíte. Nedá se změřit ani vidět. Jde jen cítit. A pak už je asi jedno, jaká legenda táborové dění provází. Důležité je, že jsou zase spolu, uprostřed přírody.

 Letos se skupinka 23 dětí vydala do Tajemného Egypta. Vytvořily čtyři vědecké expedice, které měly za úkol kompletní výzkum oázy a jejího nejbližšího okolí. Čeští egyptologové patří ke světovým špičkám, a kdo ví, kolik z nich začínalo na podobném táboře jako je tento. Třeba toto nepatrné semínko vzklíčí a zapustí svoje kořínky. Aby se tak mohlo stát, nechyběl na táboře archeolog Mgr., Milan Vokáč, Ph.D., který dovede pro archeologii skutečně nadchnout.

Jednoduchý však mladí vědci neměli ani začátek expedice. Dostat se do Egypta není totiž vůbec snadná záležitost a získat povolení k vykopávkám už vůbec ne. Překročení hranice všemi členy expedičního týmu (provazu cca 120 centimetrů nad zemí) byl jen začátek trošku náročný na fyzičku a logistiku. Ale překonat síť úřadů, úředníků a komisí, která čekala za hranicemi, se zdálo naprosto nemožné. Je to zkušenost, která se i v České republice bude každému jistě někdy hodit.

Další zkouškou, tentokrát drobné motoriky, bylo zhotovení pokrývky hlavy. Většinu hlav táborníků zdobily při naší návštěvě slušivé červené fezy vlastní výroby z filcu z pravé ovčí vlny. Původní představa byla, že ho vyrobí pouze zplstěním jednotlivých dílů dohromady, na což však byly naše plstící jehly příliš tenké. Ale sešité fezy byly také krásné.

 Jak jsme již předeslali, ne všechno úsilí bylo věnováno archeologii. Na programu měli mladí výzkumníci i botaniku, zoologii, geologii, mineralogii… No prostě všechno, co zkoumaná oblast nabízela. Ke skutečně zajímavým nálezům, které dokonce poputují ke geologovi RNDr. Stanislavu Houzarovi, Ph.D. z Moravského zemského muzea, jsou nálezy minerálů, které děti vyrýžovaly v korytu řeky. Jak nám zasvěceně vylíčil Milan Vokáč, jsou to nejen drobné krystalky granátů almandinu, kterých si považovali zvláště staří Germáni, ale především rutilu-ilmenitu. To co by však Standovi Houzarovi mohlo udělat největší radost, jsou žlutavá zrníčka s krásným diamantovým leskem, které Milan odhaduje jako zirkon.

Kromě přímého výzkumu si děti vyzkoušely výrobu keramiky z vlastnoručně natěžené hlíny, vyřezávání, kuchařské umění - například v podobě setonova hrnce (díra v zemi, kam se mezi žhavé kameny a byliny vloží maso a pak se to celé zahrabe). Povedl se prý na výtečnou. Škoda, nezbyla ani kost.

Zatímco neživou přírodu měl na starosti archeolog Milan Vokáč, o výzkum a poznávání té živé měla ve své gesci chaloupecká lektorka RnDr. Iva Suchá. Ta každé ráno nachystala pro táborníky jednoho představitele říše živočišné a jednoho rostlinné. K dispozici měli mladí výzkumníci klíče a další přírodovědnou literaturu a samozřejmě své kolegy, se kterými mohli svoje hypotézy konzultovat.

Z našeho líčení by se možná mohlo zdát, že děti byly jakýmisi zajatci oázy, ze které nevystrčily nos. To však samozřejmě není pravda. Oslava je krásná řeka, v místě tábora dokonce mírně peřejnatá, a k táborovému vybavení patří i nafukovací kánoe Pálava. Získanou jistotu v pohybu na vratkém plavidle využili táborníci nejen v závodě na Nilu, ale i při zkoumání břehů z vody.  Nejdelším vzdálením se z tábora pak byla výprava na farmu do Rudíkova, která zabrala dětem dva dny, ale stála za to. Kdo se nebál, svezl se na koni.

Trochu mimo celotáborovku byla i hra Armagedon. Začala velkým zemětřesením, pukající zemí, ohněm a zkázou, kdy bylo třeba jednat rychle, ale s rozvahou…  Všichni ze stanů ven a lehnout! Někteří však zraněním neunikli a šátek uvázaný vedoucími na část těla určil, co mají zraněno, nebo o kterou končetinu dokonce přišli. Rychle ošetřit, popadnout to nejdůležitější a pryč do bezpečí. Zdraví či zdravější se pak museli o zraněné druhy na cestě za záchranou postarat a rozhodovat se, zda je někde zanechá a bude spěchat pro pomoc, nebo je povleče sebou. Postarali se. Nikoho nenechali na holičkách, i když cesta to nebyla jednoduchá a vedla třeba i džunglí dvoumetrových kopřiv.

Na zhodnocení tábora jsme se zeptali tábornice Nely, kterou nejvíce zajímá živá příroda. Letos je již na třetím táboře, takže má co srovnávat: „Nejdříve jsem byla týden v Krkonoších na cyklotáboře, potom týden na příměšťáku na Ostrůvku, to je taky od Chaloupek, a teď jsem tady. Hmmm… Všechny tábory byly pěkné, tenhle je nejdelší a to je paráda. A ten program, ten mě fakt baví…“ vysvětluje takticky Nela.